Téma cizince přicházejícího do vsi či městečka je v umění jedním z nejčastějších a o situaci po pádu komunistického režimu pojednává v českém prostředí taktéž veliké množství knih, filmů i divadelních her. Portugálie maďarského dramatika Zoltána Egressyho v sobě obsahuje obojí, takže se nelze divit, že jsem na inscenaci Studia Marta kráčel s určitými obavami.

Popravdě řečeno divadelní hra ani její inscenace opravdu nepřinášejí nic zvláště originálního, ale jako divák jsem se v jejím průběhu upřímně pobavil a podle reakcí publika bylo evidentní, že jsem nebyl sám.

Děj je vcelku nekomplikovaný a většinu času se odehrává v hospodě. Ve vsi Irgács vše běží zaběhnutým způsobem. Hostinský vede hospodu a v ní mu pomáhá jeho dcera Mašle. O tu usiluje bývalý policista Řepa, ale ač se mu ji podařilo jednou v opilosti dostat do postele, manželství i jakýkoliv intimní vztah s ním i přes nepříliš výrazný nátlak otce odmítá. Dalšími štamgasty jsou rozvedený alkoholik Satanáš a nezaměstnaný bývalý taxikář Kolík. Do hospody občas zavítá farář a Kolíkova věčně opilá manželka Jituš. Všichni vzpomínají na svou minulost, řeší problémy a sní o své budoucnosti. Satanáš si stěžuje, kterak jeho malou dcera bije její nevlastní otec, Kolík vzpomíná na práci v Budapešti a plánuje si návrat do ní, farář si stěžuje na některé části své práce a Řepa touží po návratu k policii. Všichni se navíc těší, až bude ve vsi hrát exhibiční zápas Ferencváros Budapešť.

Toto prostředí naruší svým příchodem Drobek, esejista z Budapešti. Sám tvrdí, že do vsi přichází jen na pár dní a bude později pokračovat do Portugalska, které si maluje v těch nejlepších barvách. Podaří se mu okouzlit Mašli, která působí před jeho příchodem rezignovaným dojmem, a i přes výhružky Řepy spolu mají milenecký vztah. Mašle překousne i náhlý příjezd Drobkovi ženy, která jej živí. Řepa pak zabije nevlastního otce Satanášovi dcery a Kolík odjíždí do Budapešti zlepšovat finanční situaci své rodiny. Drobek ukončí vztah s Mašlí a místo cesty do Portugalska se vrací do Budapešti ke své ženě. Nakonec se ukáže, že Satanášovu dceru nevlastí otec vůbec nebyl. Příběh končí předčasným návratem Kolíka domů a společným posezením vesničanů v hospodě. Jituš si celou dobu strašně přeje pitbulla, ale nakonec je šťastná za střevíce s vysokými podpatky. Ferencváros taky nakonec nepřijel.

Úspěch hry však nestojí ani tak na samotném příběhu, ale zejména na situačním a slovním humoru. Jeho nositeli jsou takřka všechny postavy, zejména však Kolík a Jituš.

Kromě Pavla Zatloukala a studentů činohry a činoherní režie JAMU ve Studiu Marta vystupují i studenti 2. a 3. ročníku muzikálového herectví, kteří svými výstupy přerušují či doplňují divadelní hru. V některých případech jsou jejich vstupy povedené, jindy tam působí „poněkud navíc“.

Herecké výkony studentů ve Studiu Marta byli vesměs sympatické. Jednoznačně oproti ostatním vynikala Martina Krátká v roli Jituš a naopak zaostával František Skopal v roli faráře. Ondřej Kokorský v roli Řepy byl dobrý jako uřvaný agresor, ale jeho roli by možná více slušelo, kdyby občas polevil a byl tím rádoby důležitým, který v hospodě všechny důležitě přátelsky plácá po ramenech. Nejvíce nevděčnou rolí byla role manželky Drobka, jejímž jediným úkolem bylo divákovi vysvětlil, jak se to vlastně s Drobkem má, a odejít. Vzhledem k věku herců možná bylo zbytečné uvádět vyšší věk Kolíka. Jeho role, tak jak ji Milan Holenda pojal, by unesla i o 5 let méně.

Téma cizince přicházejícího do vsi či městečka je v umění jedním z nejčastějších. O situaci po pádu komunistického režimu v českém prostředí pojednává taktéž veliké množství knih, filmů i divadelních her. Portugálie Zoltána Egressyho v sobě obsahuje obojí, takže se nelze divit, že jsem na inscenaci Studia Marta kráčel s určitými obavami. Popravdě řečeno divadelní hra ani její inscenace opravdu nepřinášejí nic zvláště originálního, ale jako divák jsem se v jejím průběhu upřímně pobavil a podle reakcí publika bylo evidentní, že jsem nebyl sám.

Děj je vcelku nekomplikovaný a většinu času se odehrává v hospodě. Ve vsi Irgács vše běží zaběhnutým způsobem. Hostinský vede hospodu a v ní mu pomáhá jeho dcera Mašle. O tu usiluje bývalý policista Řepa, ale ač se mu ji podařilo jednou v opilosti dostat do postele, manželství i jakýkoliv intimní vztah s Řepu i přes nepříliš výrazný nátlak otce odmítá. Dalšími štamgasty jsou rozvedený alkoholik Satanáš a nezaměstnaný bývalý taxikář Kolík. Do hospody občas zavítá farář a Kolíkova věčně opilá manželka Jituš. Všichni vzpomínají na svou minulost, řeší problémy a sní o své budoucnosti. Satanáš si stěžuje, kterak jeho malou dcera bije její nevlastní otec, Kolík vzpomíná na práci v Budapešti a plánuje si návrat do ní, farář si stěžuje na některé části své práce a Řepa touží po návratu k policii. Všichni se navíc těší, až bude ve vsi hrát exhibiční zápas Ferencváros Budapešť.

Toto prostředí naruší svým příchodem Drobek, esejista z Budapešti. Sám tvrdí, že do vsi přichází jen na pár dní a bude později pokračovat do Portugalska, které si maluje v těch nejlepších barvách. Podaří se mu okouzlit Mašli, které působí před jeho příchodem rezignovaným dojmem, a i přes výhružky Řepy spolu mají milenecký vztah. Mašle překousne i náhlý příjezd Drobkovi ženy, která jej živí. Řepa pak zabije nevlastního otce Satanášovi dcery a Kolík odjíždí do Budapešti zlepšovat finanční situaci své rodiny. Drobek ukončí vztah s Mašlí a místo cesty do Portugalska se vrací do Budapešti ke své ženě. Nakonec se ukáže, že Satanášovu dceru nevlastí otec vůbec nebyl. Příběh končí předčasným návratem Kolíka domů a společným posezením vesničanů v hospodě. Jituš si celou dobu strašně přeje pitbulla, ale nakonec je šťastná za střevíce s vysokými podpatky. Ferencváros taky nakonec nepřijel.

Kromě Pavla Zatloukala a studentů činohry a činoherní režie a ve Studiu Marta vystupují i studenti 2. a 3. ročníku muzikálového herectví, kteří svými výstupy přerušují či doplňují divadelní hru. V některých případech jsou jejich vstupy povedené, jindy tam působí „jaksi navíc“.

Herecké výkony ve Studiu Marta byli vesměs sympatické. Jednoznačně oproti ostatním vynikala Martina Krátká v roli Jituš a naopak zaostával František Skopal v roli faráře. Ondřej Kokorský jako Řepa byl dobrý jako uřvaný agresor, ale jeho roli by možná více slušelo, kdyby občas polevil a byl tím rádoby důležitým, který v hospodě všechny důležitě přátelsky plácá po ramenech. Nejvíce nevděčnou rolí byla role manželky Drobka, jejímž jediným úkolem bylo divákovi vysvětlil, jak se to vlastně s Drobkem má, a odejít. Vzhledem k věku herců možná bylo zbytečné uvádět vyšší věk Kolíka. Jeho role, tak jak ji Milan Holenda pojal, by unesla i o 5 let méně.

Každopádně pokud budou ostatní hry v Martě takto povedené, zakoupené pernamentky určitě litovat nebudu.

Ve středu 18. února 2008 bude v Brně rozhodovat Nejvyšší správní soud o vládním návrhu na rozpuštění Dělnické strany. O tomto tématu již bylo napsáno hodně a po rozhodnutí soudu bude jistě následovat další příval textů. V následujícím článku se pokusím zaměřit na argumentaci vlády použitou v jejím návrhu.

Již rozsah samotného vládního návrhu o délce pěti stran, z nichž první je jen titulní, ukazuje, že si navrhovatel s celým podáním příliš práce nedal. Po mediálním divadle mistra Langera, v jehož rámci opakovaně nejdříve Dělnické straně zákazem hrozil a posléze hovořil o přeteklém poháru trpělivosti, by člověk očekával, že vláda předloží soudu řadu argumentů a důkazů, které návrh na rozpuštění podporují.

Text návrhu však toto očekávání ani trochu nenaplňuje. Důvody pro zákaz jsou nakonec uvedeny v podstatě jen dva. Prohlášení Dělnické strany na webových stránkách z doby krajských a senátních voleb v roce 2008 a dvojnásobné porušení shromažďovacího zákona v tomtéž roce. Logicky se tak naskýtá otázka, zda vláda a další součásti moci výkonné opravdu nemají proti Dělnické straně navzdory svým velkohubým vyjádřením nic jiného nebo jen Mirek Topolánek podepsal naprosto odfláknutý návrh.

V případě uváděného porušení shromažďovacího práva jde dokonce jen o dva případy a to z 16. června 2008 z Hradce Králové a 18. října 2008 z Litvínova.

V prvním případě chtěla Dělnická strana uspořádat hudební akci v letním kině, ale město jí na poslední chvíli vypovědělo smlouvu. Strana však přesto své příznivce do Hradce Králové svolala na neohlášené shromáždění, které vcelku poklidně proběhlo v centru města.

V druhém případě je Dělnické straně připisováno organizování veřejnosti daleko více známé akci v centru Litvínova a v Janově, která byla reakcí na předcházející romské útoky vůči hlídkám Dělnické strany. Je nepochybné, že se neohlášeného shromáždění, které se později díky policejnímu útoku na jeho účastníky zvrhlo v násilnosti, účastnili i členové Dělnické strany a jeden z řečníků vyslovil pozdrav od jejího předsedy, ale samotná teze o organizování akce Dělnickou stranou je vzhledem k absenci dalších důkazů v textu návrhu jen těžko prokazatelná. Tvrzení, že akci organizovala přímo Dělnická strana či ve spojení s neregistrovaným Národním odporem opět nikdo ničím neprokazuje. Jediné, co návrh uvádí, je text pozvánky s chybně uvedeným titulem, který se objevil stánkách, na jejichž tvorbě se Dělnická strana nepodílí, tudíž nemůže mít vliv na jejich podobu. Případný opak opět jakkoliv dokazován není. Ostatně pozvánka byla přetištěna v různých zněních hned na celé řadě webů a blogů a hlavní svolávací internetovou stránkou byl zcela jiný blog a to http://protestinfo.wordpress.com/.

Vládní interpretace víceznačného prohlášení Dělnické strany na jejích webových stránkách z doby krajských voleb v roce 2008 je oproti jednomu prokázanému a jednomu neprokázanému neohlášenému shromáždění daleko způsobilejší vést k zákazu strany. V onom zmiňovaném prohlášení Dělnická strana vyhlašuje nulovou toleranci polistopadovému systému, požaduje prošetření zločinů stávajících parlamentních stran a tvrdí, že bude usilovat o jejich rozpuštění.

Problém vládního tvrzení však spočívá v tom, že toto prohlášení lze interpretovat všelijak a nejen k tíži strany, jejíž rozpuštění vláda navrhuje. Požadavek prošetření domnělých zločinů je jistě zcela legitimní záležitost. Tvrzení, že v případě, že se strana dostane k vládní moci budou prošetřeny zločiny soudobého establishmentu patří v českém politickém prostředí k běžnému vyjadřování parlamentní i mimoparlamentní opozice. Stačí si ostatně vzpomenout na "Akci čisté ruce", deklarace představitelů ODS před parlamentními volbami v roce 2006 a podobná prohlášení.

Oprávnění vlády podat návrh na rozpuštění politické je součástí českého právního řádu a ostatně tohoto oprávnění využila i současná vláda proti Dělnické straně, jelikož deklaruje, že pro něj nastaly důvody. Dělnická strana nikde neuvedla, že bude v případě hypotetického převzetí vládní moci usilovat o rozpuštění zmiňovaných stran nedemokratickými prostředky, naopak její předseda se opakovaně pro média vyjádřil, že to bude on, kdo bude v budoucnu podávat Nejvyššímu správnímu soudu vládní návrh na rozpuštění některých stran. Požadavek rozpuštění politické konkurence se stal v České republice běžnou součástí politického boje, například senátoři Mejstřík a Štětina opakovaně požadovali rozpuštění Komunistické strany Čech a Moravy, Ivan Langer a představitelé Strany zelených využívali svého postoje k Dělnické straně k sbírání politických bodů a v podobném duchu se vyjadřoval v poslední době právě i Tomáš Vandas z Dělnické strany směrem k vládnoucím stranám.

Nulová tolerance polistopadovému režimu zní jako zajímavá fráze, ale bez bližší specifikace, v čem strana systém nehodlá tolerovat a čím jej hodlá nahradit, jde o frázi fakticky bezobsažnou. I z hlediska politické rétoriky českého prostředí je výraz "nulová tolerance" relativně běžný a kritika polistopadového uspořádání, zejména způsobu privatizace v 90. letech, je charakteristická i pro ostatní levicové strany. Dělnická strana pochopitelně v odpovědi Nejvyššímu správnímu soudu deklarovala, že jí jde o revoluční reformu systému demokratickou cestou a jejím cílem není nic protiústavního.

Při pohledu do sousedního Polska zjistíme, že s politickým programem 4. polské republiky, která by nahradila dosavadní republiku třetí, vyhrála strana Prawo i Sprawiedliwość parlamentní volby v roce 2005, takže i z hlediska zahraničního srovnávacího je zřejmé, že samotný požadavek nahrazení stávajícího uspořádání, ať již jej politici ve svých politických proslovech zvou systémem, establishmentem, režimem či jakkoliv jinak, není sám o sobě ničím antidemokratickým a k posouzení toho, zda se jedná o odstranění demokratických základů státu, by bylo potřeba zjistit, čím chtějí kritizované uspořádání nahradit.

Na celém návrhu na rozpuštění Dělnické strany je zarážející též absence jakékoliv snahy o dokazování uváděných tvrzení či právní argumentaci. Nelze než souhlasit s ideovou odpůrkyní Dělnické strany Klárou Kalibovou v jejím tvrzení, že "Zdůvodnění návrhu postrádá jakoukoli hlubší právní argumentaci. Právníci vnitra zcela pomíjejí závazné mezinárodní dokumenty, nepodkládají své závěry znalostí evropských ani vnitrostátních judikátů (odkazují pouze na jeden judikát Ústavního soudu), Listinu základních práv a svobod užívají pouze pro forma."

Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích umožňuje rozpuštění stran a hnutí z několika různých důvodů. Pro posuzovaní činnosti Dělnické strany přichází v úvahu ustanovení paragrafu 4, který zapovídá činnost politickým stranám
a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu,
b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,
c) které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů,
d) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.

Pro porušování zákonů v písmenu a) je nutná soustavnější protiprávní činnost, což jedno prokázané a jedno neprokázané porušení zákona o právu shromažďovacím, za něž padají pokuty blízké spíše výši pokut za dopravní přestupky, rozhodně není. Je nutno si uvědomit i kontext, ve kterém při demonstracích k porušením shromažďovacího práva došlo. Při obdobných demonstracích totiž porušují zákony bohužel takřka všichni. Policie zasahuje bez výzvy a dopředu plánovaně i proti řádně ohlášeným shromážděním a nezákonně perlustruje jejich účastníky, orgány obce některá shromáždění zakazují protiprávně z hlediska důvodu i času a jiné subjekty uskutečňují neohlášené protidemonstrace či zneužívají práva tím, že blokují některá místa na několik měsíců dopředu. Jednonásobné či dvojnásobné porušení shromažďovacího práva je jistě protiprávním jednáním, vzhledem k zásadě proporcionality by však rozpuštění bylo dosti nepřiměřenou sankcí.

Lze tedy očekávat, že rozhodnutí soudu bude záviset na jeho interpretaci toho, zda jedno prohlášení na webových stránkách a jeho interpretace znamená, že strana směřuje k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se o ni ústavními prostředky a odstranění demokratických základů státu. Za pozornost však stojí, že samotný vládní návrh ani písmeno c) § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích vůbec ve vztahu k činnosti Dělnické strany neuvádí a naopak zmiňuje písmeno d).

Osobně mám malé podezření, že Dělnická strana v rozpuštění tak trochu doufá, jelikož by jejím představitelům umožnilo reorganizaci, změnu hloupého názvu a zajistilo by jim před volbami do Evropského parlamentu, do kterého mohou bývalý členové kandidovat na listině jiné strany, opět značnou mediální publicitu. Ostatně strana před soud chystá další neohlášené shromáždění, které mediální ohlas jen zvýší. V případě, že by navíc soud rozhodl na základě takto chabých vládních argumentů, mohla by se snadno prezentovat jako obět politického procesu.

Je možné, že zazní ještě něco nového a převratného u ústního jednání, ale základní argumenty a pozice vlády i Dělnické strany asi zůstanou stejné.

Soudcům jejich rozhodování nezávidím. Buďto stranu nerozpustí a stanou se terčem značné mediální a politické kritiky nebo ji na základě chabého návrhu, jehož mizernost uznávají mnozí zastánci i odpůrci Dělnické strany, rozpustí a vystaví se tak do budoucna kritice, že jednají na politickou objednávku.

Někteří politici nepřiměřené zásahy policie vůči vlastním občanům omlouvají, vymýšlejí pro jejich ospravedlnění různé krkolomné výmluvy, předkládají nepřesvědčivé příčiny a především se snaží vyvolat zdání jejich legitimnosti a legálnosti. Bývalý premiér Miloš Zeman je v některých ohledech upřímný a na nic si nehraje.

V reakci na nedávný zásah slovenské policie proti maďarským fotbalovým fanouškům vyjádřil svůj vztah k občanským svobodám a politickému použití policie zcela otevřeně:

„Řekl jsem Jožkovi Migašovi, ať slovenská vláda nechá zmlátit pro změnu i slovenské fanoušky, nejen maďarské, a tím vykompenzuje onen incident“

Tedy žádná ochrana veřejného pořádku, ani volání po zákroku proti někomu, kdo dělá něco neprotizákonného. Zkrátka nechat někoho brutálně zmlátit, protože nemá rád fotbalové rowdies a zajistilo by to klidný vztah se sousední zemí.

Je tak vidět, že Miloš Zeman stál v čele vlády různých Lánských, Kavanů, Březinů, Davidů, Grulichů, Svobodů a Schlingů zcela oprávněně.

Vyjádření bývalého premiéra je jistě hulvátské, propaguje policejní agresi bez jakéhokoliv zákonného důvodu a ukazuje všem, jak to v praxi asi vypadá s policejními zákroky na politickou objednávku. Na druhou stranu by bylo vůči občanům férovější, kdyby se takto otevřeně ohledně použití policie proti občanům vyjadřovali i jiní politici, včetně současného ministra vnitra.

17. listopadu si připomínáme dvě události, které zásadním způsobem ovlivnily české dějiny a staly se symbolem odporu vůči německé okupaci a komunistickému režimu.
V roce 1939 byli popraveni studenti a mladí absolventi, kteří vystupovali proti německé okupaci. Předehrou poprav a uvěznění českých studentů v koncentračních táborech byla oslava 28. října 1939, její brutální potlačení, smrt Václava Sedláčka a Jana Opletala a masové poslední rozloučení s Janem Opletalem v Praze.

Mnozí z popravených ukazovali svůj charakterní postoj již v době první republiky, kdy např. v rámci insigniády hájili české zájmy a ostře vystupovali proti německým nacistům i komunistické a hradní levici. Až na jednu výjimku byli všichni popravení členy českých národoveckých organizací a svou činností se zasazovali o samostatný a svobodný český stát.

V roce 1989 se 17. listopadu konalo při příležitosti výročí událostí roku 1939 shromáždění, které bylo brutálně napadeno bezpečnostními složkami státu. Demonstrující si tehdy opravdu nepřipomínali pouze rok 1939, ale minulé události pro ně byly symbolem odporu proti útlaku, který do roku 1989 vykonával komunistický režim. Můžeme jistě spekulovat o tom, do jaké míry byly události roku 1989 na nejvyšší úrovni spontální záležitostí a do jaké míry připravovaným konce režimu, ale to při posuzování osobní odvahy těch, kteří se nebáli vyjít do ulic a demonstrovat svůj odpor proti totalitnímu režimu, který zde vládl, nehraje sebemenší roli.

Německá okupace a nacistický režim, stejně jako vazalství Sovětskému svazu a režim komunistický, byly tou nejbrutálnější formou útoku na českou státnost a svobodu českých lidí. Při vzpomínce na bojovníky za národní stát a proti cizímu útlaku z roku 1939, i demonstranty za svobodu od komunistického režimu v roce 1989 si je však třeba uvědomit, že i dnes není vyhráno a i dnes je třeba hájit nezávislost a svobodu pro české lidi.

Již nám není vládnuto z Berlína či Moskvy, ale současná podřízenost Evropské unii a snahy některých členů vládnoucího establishmentu o podřízenost Spojeným státům či Ruské federaci, ukazují, že i nyní je třeba suverenitu hájit a znovuobnovovat. A to již ani nehovořím o některých mocných nestátních aktérech, kteří svou ekonomickou silou či mediální mocí překonávají sílu států.

Stejně tak i se svobodou to není mnohdy valné. Obtěžující byrokracie, mnozí zkorumpovaní, svévolně nebo na politickou objednávku jednající úředníci a policisté, neustálá existence politických trestných činů v právní řádu, narůstající šmírování občanů prostřednictvím moderních technologií, zakazování politicky nepohodlných organizací, preference antisociálních skupin na úkor poctivého občana, provázonost vedoucích politiků a organizovaného zločinu, pomalu rozhodující soudy v civilních věcech a spousta dalších zásadních nešvarů nám znovu a znovu ukazují, že 17. listopad není pouze vzpomínkou na hrdiny doby minulé a jejich činy, ale i připomínkou, že je stále za co bojovat.

Ministr vnitra, místopředseda Občanské demokratické strany a jeden z dlouhodobých strůjců jejího nedávného volebního debaklu se rozhodl vypořádat s opoziční Dělnickou stranou a vláda v nejbližší době nejspíš podá návrh na její rozpuštění. Podle Langerova prohlášení se "pod rouškou svobodné soutěže politických stran a hnutí skrývala činnost, která je neslučitelná s fungováním demokratického právního státu".
Rozpouštět nepohodlné politické konkurenty však nechce pouze Občanská demokratická strana, ale i samotná Dělnická strana. V prohlášení na svých webových stránkách volá po "rozpuštění stávajících parlamentních stran a prošetření všech jejich zločinů po roce 1989". Na jiných místech zmiňuje, že samotné Íčko i ODS slouží k prosazování vlivu mafie v politice.

Pozoruhodné jistě je, že obě dvě strany a jejich členové se velmi často odvolávají na svobodu slova a její ochranu. Samozřejmě je otázkou, do jaké míry se řadoví členové ztotožňují s kroky vedoucích představitelů svých stran, ale zdá se, že svoboda slova je podle mnohých z nich určena jen pro ně samotné a jim sympatické názory, hlasatele těch jim nesympatických je však třeba zakazovat a tvrdě trestat.

Společná je oběma stranám též snaha o využití návrhu na rozpuštění Dělnické strany ke své politické propagaci. Ivan Langer se snaží si takovýmto krokem a siláckou rétorikou získat popularitu mezi určitou sortou lidí s totalitním uvažováním, Tomáš Vandas zase bere očekávaný návrh na rozpuštění jeho strany jako součást vlastní volební kampaně pro nadcházející volby do Evropského parlamentu a prohlašuje, že jeho strana je jedinou skutečnou opozicí, z níž mají, jak ukazuje návrh na rozpuštění, vládnoucí politici opravdu strach.

Uvidíme, jak se k věci postaví Nejvyšší správní soud a jaké argumenty i "argumenty" ve svém rozhodnutí uvede. Osobně bych se klonil k tomu nechat rozhodnutí o volebním úspěchu nebo neúspěchu strany či hnutí na samotných voličích. Jako u voliče ve mně současné snahy o zákaz politické konkurence, ať již jsou jejich autory Občanská demokratická strana, Dělnická strana či v jiném případě Strana zelených, příliš sympatií nevyvolávají.

V sobotu 11. října letošního roku zemřel při autonehodě známý rakouský politik Jörg Haider. Jak se později ukázalo, tak jel v mlze nepřiměřenou rychlostí a před jízdou v hojné míře pil alkohol. Ovšem popíjení alkoholu nebylo jedinou Haiderovou aktivitou před osudovou jízdou a na veřejnost záhy po jeho smrti vyplulo důvodné podezření, že byl tento ženatý otec dvou dcer homosexuálem. Jeho poslední milenec a prozatímní nástupce v čele Svazu pro budoucnost Rakouska Stefan Petzner spekulace o Haiderově poruše sexuální orientace nepřímo potvrdil.
K tragické nehodě došlo krátce po volbách, v nichž Haiderova strana navzdory nepříznivým prognózám uspěla, a tak se vcelku logicky ohledně okolností jeho smrti ihned vynořila celá řada spekulací.


Politické kariéra Jörga Haidera byla po většinu jako života spjata se Svobodnou stranou Rakouska (FPÖ), stranou, kterou lze z politologického hlediska jen velmi obtížně charakterizovat. Zjednodušeně by šlo říct, že v minulosti vystupovala jako alternativa vůči lidovcům a sociálním demokratům a sdružovala některé ekonomické liberály, národní konzervativce, velkoněmecky orientované politiky, sociální populisty a několik dalších skupin, kterým vadilo to, co prováděly v rámci systému dvou stran Rakouská lidová strana (ÖVP) a Sociálnědemokratická strana Rakouska (SPÖ).

Strana též později začala výrazněji vystupovat proti vzrůstající imigraci lidí neevropského původu a s ní spjatou kriminalitou a proti politice Evropské unie, která čím dál tím více omezuje národní státy.

V osmdesátých letech byla FPÖ krátce ve vládní koalici s levicovou SPÖ, což otřáslo důvěrou voličů v ní natolik, že po propadáku v místních volbách vyměnila svého předsedu a tím novým se stal právě Jörg Haider. Posléze došlo ke konci vládní koalice a odštěpení některých liberálů ze strany. Ti založili Liberální fórum, které však v posledních letech postupně mizí z rakouské politiky.

Pod Haiderovým vedením popularita FPÖ postupně rostla, až ve volbách v roce 1999 skončila se ziskem 27% na druhém místě před tradičně volebně úspěšnějšími lidovci.

Účast ve vládě s ÖVP, proti které usilovně agitovali politici mnohých vládnoucích politických stran Evropy, masmédia a různí levicoví aktivisté, však znamenala pro její příznivce opět hluboké zklamání. Kancléřem se stal předseda ve volbách méně úspěšných lidovců Wolfgang Schüssel, což už pro některé členy a sympatizanty byl nepatřičný ústupek, ale nebýt dalších kroků vlády, byl by jimi nejspíš akceptován.

Účast ve vládní koalici od každé zúčastněné strany vyžaduje určité ústupky, ale FPÖ se v nepodařilo ve vztahu k imigraci ani omezování Rakouska ze strany Evropské unie docílit takřka ničeho. Schüsselova vláda se tak do dějin nechvalně zapsala svými politickými přestřelkami s vládou českou ohledně Temelína, ale v rámci férovosti je nutné zmínit, že takovéto výpady vůči České republice nejsou a nebyly doménou pouze FPÖ a ÖVP, ale i ostatních rakouských politických stran.

Působení FPÖ ve vládě stranu vnitřně rozložilo, po Haiderově odchodu z postu předsedy vystřídala velkou řadu předsedů a volební výsledky strany byly mizerné. Řadoví členové vedení strany kritizovali pro jeho programovou nedůslednost, což nakonec vedlo k odchodu Haidera a jeho lidí ze strany a založení Svazu pro budoucnost Rakouska.

Novým předsedou Svobodných se krátce na to stal Heinz-Christian Strache, který stranu v mnohých ohledech ozdravil, zaujal důslednější stanoviska k řadě problémů, které Rakousko tíží, a postupně opět výrazně pozvedl její popularitu. Do strany byl přijat zpět i populární poslanec Evropského parlamentu Andreas Mölzer, který byl předtím vyloučen právě za kritiku Haidera.

Ani Haider však nezůstal pozadu a jeho Svaz pro Budoucnost Rakouska se nakonec v roce 2006 těsně dostal do parlamentu, v roce 2008 získal překvapivých 10,70% hlasů a má velké šance se podílet na budoucí rakouské vládě.


Jörg Haider rozhodně nebyl politikem bez zásadních chyb. Stačí si připomenout některé jeho protičeské výroky, ale zejména pak jeho protislovinské tažení v Korutanech, v nichž byl opakovaně hejtmanem. Zapomenout nelze také na některá zbytečně populistická prohlášení, nedostatečnou razanci v jiných otázkách, neplnění volebních slibů či dokonce paktování se s lidmi jako Peter Sichrovsky.

Na druhou stanu ze srovnání s mnohými dalšími politiky nevychází zcela špatně. Minimálně v otázkách Evropské unie a imigrace z cizorodých zemí měl daleko zdravější názory, než většina jeho politických současníků.

Zkrátka si korutanského hejtmana nelze příliš idealizovat, ale ani mu nasazovat ďábelské rohy, čehož obojího jsme v českém prostředí relativně často svědky.

Za hlavní odkaz působení Jörga Haidera však nepovažuji to, co udělal on, ale jak na něj zareagovali jiní. Konkrétně mám na mysli zprvu zcela hysterickou reakci Evropská unie, která zavedla v reakci na vstup FPÖ do vlády vůči Rakousku diplomatické sankce. Ukázalo se tím ve vší nahotě, jak to s tou svobodou, spolupráci a nezasahováním do bytostně vnitřních záležitostí států Evropská unie a její političtí představitelé opravdu myslí.

Zatímco značná část země žila očekáváním konce krajských voleb, vyrazil jsem minulou sobotu do centra Brna. Kromě vyřízení několika běžných záležitostí byl dalším cílem mé cesty oběd v jedné restauraci, ve které vaří chutná meníčka.
Příjemný pocit z onoho slunného sobotního dne však nemá na svědomí jen kombinace kuřecího a vepřového masa a volské voko, ale překvapení poněkud jiného charakteru. Zkrátka při čekání na šalinu přijel místo vozu běžného, vůz historický. Popravdě řečeno jsem věděl, že něco takového v Brně jezdí či v centru města někdy vloni jezdilo, ale o tom, že se nyní jedná o pravidelný víkendový provoz některých spojů na lince č. 10 jsem se dozvěděl až později. Do takovéto šaliny bych nasedl tak jako tak, ale skutečnost, že jela mým směrem se mi samozřejmě hodila.

Ve voze jsem byl uvítán průvodčím v dobové uniformě, který mi nabídl pro případ, že bych neměl šalinkartu ani svou jízdenku, možnost si u něj jízdenku zakoupit. Právě moderní označovač jízdenek byla jediná věc, která ve voze působila na první pohledu „nedobově“. Zdálo se mi však, že část cestujících si nebyla jistá, zda není za jízdu nějaký příplatek, či omylem nabídku jízdenky považovala za cosi jako přepravní kontrolu.

V tramvaji seděla při cestě tam i zpátky různorodá společnost lidí. Část cestujících tvořili ti, kteří se zkrátka potřebovali dostat do své cílové stanice, jiní působili dojmem, že jízdu historickou šalinou jako součást své cesty plánovali. Do obou těchto skupin pak spadaly rodiny s dětmi, které využilyy jednoho z posledních podzimních slunných víkendů k výletu na Stránskou skálu, často spojeného i s pouštěním draka.

Z netradičního dopravního prostředku byli evidentně nadšeni zejména ti nejmenší, ale i ostatním cestujícím, mnohdy zcela náhodným, pozvedla jízda ve starém stroji náladu. Drobnost, o které možná nemá cenu ani psát, ale přesto věc, která každý týden řadu lidí potěší. Byť pro něj existuje i řada jiných dobrých důvodů, už jen kvůli té dětské radosti má takovýto historický provoz smysl.

Takovéto víkendové a sváteční jízdy na desítce zítra končí, ale doufám, že se historické šaliny do ulic Brna opět vrátí. Za skvělý nápad lze jeho autorovi a dopravnímu podniku jen poděkovat a popřát jim, aby v co možná nejbližší době na lince zahrnující i úsek Stránská skála – Nádraží Líšeň mohlo jezdit daleko více podobných vozů.

Ostatně i pražské lince č. 91 by daleko více slušelo její začlenění do běžné linkové sítě, ale čeho se ještě dočkáme od Dopravního podniku hl. m. Prahy v čele s Martinem Dvořákem, lze jen těžko předjímat.

Není sebemenších pochyb o tom, že se příštím prezidentem Spojených států amerických bude někdo z dvojice kandidátů Barack Obama a John McCain.

Vzhledem k tomu, že Ron Paul v republikánských prezidentských primárkách neuspěl a Tom Tancredo stáhl svou kandidaturu ještě před jejich začátkem, je též evidentní, že republikáni ani demokraté nenominují nikoho, kdo by přicházel s aspoň trochu rozumným programem.

Kandidátů dalších politických stran je hodně a reprezentují snad skoro celé spektrum politických pozic. Sám za sebe mohu říct, že ač ani s jedním z nich v mnohých mnohých věcech nesouhlasím, tak bych jako prezidenta Spojených států viděl neraději někoho z dvojice Bob Barr (Libertariánská strana) a Chuck Baldwin (Konstituční strana).

Tomáš Pecina požádal na základě zákona o svobodném přístupu k informacím Ministerstvo spravedlnosti ČR, aby mu poskytlo jmenný seznam současných soudců obecných soudů, kteří byli před 17. listopadem 1989 členy Komunistické strany Československa.

Ministerstvo spravedlnosti jeho žádost zamítlo s odůvodněním, že požadovanými údaji nedisponuje a údaj o členství ústavních činitelů v předlistopadové KSČ je citlivým údajem podle zákona o ochraně osobních údajů. Ministr Pospíšil v rozkladu postup svých podřízených podpořil. Tomáš Pecina tak byl nucen podat ve věci správní žalobu.

Úřad na ochranu osobních údajů vydal na základě žádosti pana Peciny stanovisko, ve kterém právní názor ministra Pospíšila a jeho podřízených odmítl a někdejší členství v KSČ za citlivý údaj ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů neoznačil.

Tvrzení ministerstva a jeho ministra, že takovými údaji nedisponují, se jeví též jako přinejmenším pochybné, zvláště pak když Tomáš Němeček uveřejnil s odkazem na mapování právě ministerstva spravedlnosti přesný počet soudců, kterých by se uveřejnění jejich týkalo. Samozřejmě není žádné tajemství, co jsou novináři zač, ale Tomáš Němeček je jedním z těch, kteří o právu píší obvykle fundovaně, a ač člověk mnohdy nemusí souhlasit s jeho hodnocením konkrétních událostí, obvykle je ve faktografickém popisu přesný. Lze tak předpokládat, že si přesné číslo z prstu nevycucal.

Ve čtvrtek 27. listopadu 2008 v 9 hodin se uskuteční u Městského soudu v Praze veřejné jednání ve věci Pecinovy správní žaloby. Dva ze tří původních členů senátu byli změněni, což možná souviselo s námitkou žalobce o podjatosti těch soudců, kterých by se zveřejnění jejich členství v KSČ týkalo.

Dobré jméno a vážnost české justice nekazí ti, kteří zveřejňují informace o tom, že někteří soudci kryjí distributory homosexuálně pedofilních materiálů, vyhotovují smyšlené protokoly z jednání, jsou členy konkursních gangů, berou úplatky či byli členy zločinecké organizace, ale ti, kteří se takového jednání dopouštěli či dopouštějí.

Samozřejmě, že 19 let po konci komunistického režimu nelze dělat v justici čistku na základě někdejšího členství v KSČ. V politických procesech soudili i nečlenové Strany a komunistická minulost nemusí nutně znamenat, že dnes někdo soudí hůře než jiný. Na druhou stranu by měli mít občané právo takovýto údaj o svých nevolených ústavních činitelích, které si ze svých peněz platí, znát a podle toho je i hodnotit.

Jsem přesvědčen, že nám rozsudek Městského soudu v Praze, ve kterém budou soudci rozhodovat o soudcích, do určité míry opět napoví, zda mají pravdu ti, kteří hovoří o soudcokracii, či nikoliv.

Dosavadní senátor za KDU-ČSL Josef Kalbáč postoupil na Strakonicku do druhého voleb, když se v tom prvním umístil na druhém místě za kandidátem ČSSD a jen těsně porazil Miroslava Beneše z ODS. Největšího úspěchu dosáhl na malých vesnicích, naopak ve větších městech získávali kandidáti ODS a ČSSD.

V druhém kole Kalbáčovi téměř ihned po vyhlášení volebních výsledků vyjádřil podporu jím poražený Miroslav Beneš. Jako hlavní důvody své podpory uvedl, že má Josef Kalbáč blízký vztah ke svému regionu, kterému se opravdu věnovat bude, a jeho hlas pro Václava Klause v prezidentské volbě.

Za odmítavý postoj k dalšímu omezování národní suverenity v podobě Lisabonské smlouvy se dostalo senátoru Kalbáčovi jako jedinému politikovi mimo ODS i otevřené a adresné podpory ze strany Václava Klause. Daleko méně významnou podporu kvůli svému postoji k Lisabonské smlouvě obdržel i od mimoparlamentní strany Právo a spravedlnost.

Jistě například nemusíme souhlasit s kladným postojem pana senátora k samotnému členství České republiky v Evropské unii, ale za svůj přístup k Lisabonské smlouvě si zasluhuje nejvyšší uznání. Vezmeme-li si další zahraničně politické téma, kterým je americký radar na našem území, i zde Josef Kalbáč vystupuje se svým požadavkem, aby byl případný radar součástí obrany evropských zemí, sympatičtěji, než většina deklaratorně pravicových politiků.

Před prvním kolem senátních voleb se Josef Kalbáč stal terčem mediální antikampaně kvůli údajně nerealistickým slibům dotýkajících se komunálních záležitostí, ale přesto v regionu, který jej zná a o jeho reálných zásluhách ví, dokázal dosáhnout výsledku, který se jinde v republice jeho stranickým kolegům obvykle nezdařil. Podpora 85,44% z prvního kola v Třebohosticích, ze kterých pochází a v nichž pořád žije, také mnohé napovídá o jeho místní popularitě.

Uvidíme, jak voliči ocení jeho zásluhy pro region Strakonicka, a jak ohodnotí jeho činnost v Senátu v otázkách celostátního významu. V doplňovacích volbách v roce 2003, ve kterých byl zvolen senátorem, postupoval Ing. Kalbáč do druhého kola voleb též z druhého místa a to s ještě větším odstupem za vítězem kola prvního, ale tehdy byl jeho nakonec neúspěšným soupeřem Ing. Pavel Pavel kandidující za Občanskou demokratickou stranu.

Bez ohledu na sobotní volební výsledek však přeji KDU-ČSL více politiků jako Josef Kalbáč a naopak méně různých Svobodů a Pithartů.

psáno pro blog.idnes.cz

Když jsem v souvislosti s letošními republikánskými primárkami a stranickými shromážděními ve Spojených státech sledoval videopropagaci samotných kandidátů i jejich příznivců na webu Youtube, byl jsem příjemně zaskočen kvalitou a množstvím videoprezentací. Z kampaní různých kandidátů v prostředí internetu bezesporu vynikala ta Rona Paula, ale ani ostatní kandidáti a jejich příznivci se rozhodně nenechali zahanbit.

Prostředí internetu je díky svému charakteru daleko přístupnější otevřené výměně názorů o politickém programu a navíc oproti letákům ve schránkách, billboardům u silnic podobným formám propagace umožňuje daleko větší možnosti pro přijímání informací, ale i jejich odmítnutí.

Když jsem si nyní před senátními volbami projížděl Youtube, zjistil jsem, že drtivá většina kandidátů svá propagační videa na tomto serveru nemá. Ani, která tam jsou, nejsou součástí žádné Ron Paul Revolution, ale často se jedná jen o amatérské pokusy. Ostatně ani ze strany uživatelů internetu není o tuto formu propagace příliš velký zájem a návštěvnost videoprezenací se pohybuje v řádu desítek až stovek shlédnutí a je obvykle vázána na návštěvnost volebního webu politika.

Kandidáty, jejichž videa se mi podařila na Youtube objevit, jsou Miroslav Červenka (kandiduje za PaS), Miroslav Beneš (ODS), John Bok (KDU-ČSL), Jan Svoboda (ODS), Vítězslav Vavroušek (ODS) a Zdeněk Tomášek ("21"). Kandidáty jako Václava Horáka, který pouze nahrál (či nechal nahrát) videa z lokální televize, v nichž vystupuje, do tohoto seznamu záměrně nezahrnuji. Možná jsem špatně hledal a něčí propagace mi na Youtube unikla, ale i to by svědčilo mnohé nejen o mých hledacích schopnostech, ale i o možnostech dohledání takového videa. Níže jsou vypsáné prezentace výše vyjmenovaných kandidátů a uvedena jejich stručná charakteristika. Lepší však bude, pokud se nespokojíte s mým osobním hodocení a uděláte si názor sami.

Miroslav Červenka – amatérské video rozdělené na dvě části, místy špatně ozvučené. Z profilu na Youtube ani popisu videí nesměřuje odkaz na volební stránky, což není problém jen prezetace M. Červenky. O kandidátovi, jeho názorech a politickém programu se toho však člověk dozví srozumitelnou formou hodně.

Miroslav Beneš – kombinace krátkých vlastních videoprezentací a záznamů z televizních debat. Vlastní amatérské videoprezentace jsou krátké, neobsahují příliš mnoho informací, základní myšlenu, co chce jako senátor dělat se však člověk dozví.

John Bok – o politickém programu kandidáta se toho člověk moc nedozví, ale o jeho způsobu nazírání na svět ano. Pozoruhodné je, že kandidát na politickou pozici v České republice má na pozadí vlajku jiného státu.

Vítězslav Vavroušek – stručné vychválení dosavadní činnosti a přaní pracovat pro obvod i v budoucnu. Relativně dobře natočené.

Jan Svoboda – v profesionálněji dělaném klipu vůbec nehovoří samotný kandidát, ale je vychvalován netradiční formou někým jiným. Video je sice lépe natočeno, zato se v něm člověk příliš o kandidátovi a jeho prioritách nedozví.

Zdeněk Tomášek – stručné a jasné a dobře udělané představení politického programu. Možná až příliš dominuje hlas Jany Bobošíkové oproti samotnému kandidátovi.

psáno pro blog.idnes.cz

Iniciativa NE základnám uveřejnila na svém webu výzvu, aby voliči v senátních a krajských volbách nepodporovali kandidáty, kteří jsou pro americký radar na našem území. Zveřejnila i seznam těchto kandidátů, který je ovšem zcela zmatený, nepřesný a neúplný.

Ač cizí vojenské zařízení umístěné na českém území a ještě k tomu za nevýhodných podmínek opravdu nepovažuji za žádnou výhru, NE základnám mi svou levicovou politickou orientací od počátku své činnosti nesedlo. Když před časem na jejich stránkách objevilo oznámení, že zveřejní jména kandidátů, kteří podporují radar, očekával jsem naivně zhruba takovýto seznam, na kterém bude u každého kandidáta na základě přímého dotazu či zjištění z jeho předchozího vyjádření uvedeno pro, proti, neví či nejasná odpověď a v několika málo případech nepodařilo se zjistit.

Realita však byla jiná a místo přehledného seznamu uveřejnilo NE základnám toto, tj. nekompletní seznam s pár jmény. K tomu navíc s evidentními chybami ve stylu, že Monika Lampová kandiduje za Český Brod a krajský lídr ODS v Jihočeském kraji Jan Zahradník společně s Petrem Duchoňem za Brno, aniž by bylo ze seznamu vůbec jasné, zda se má jednat o krajské či senátní volby.

Kromě zjevných nepřesností však na první pohled též zarazí neúplnost a náhodnost výběru kandidátů. Zvláště pak, když jsou na seznamu nejen politici, kteří jsou pro radar, ale zcela náhodně i někteří kandidáti, kteří na dotaz sdružení NE základnám neodpověděli. Další podivností je, že jsou uvedeni pouze někteří kandidáti, kteří radar podporují, ale údajně z důvodu přehlednosti nejsou zmíněni ti, kteří jsou proti němu. Takováto snaha o přehlednost akorát ubírá čtenáři další informaci a navíc může u někoho vyvolat dojem, že snad neuvedení na seznamu znamená nesouhlas s radarem.

Zkrátka sdružení NE základnám vydalo takřka nepoužitelný seznam, jehož obsah si je vzhledem k řadě faktografických chyb stejně nutné raději ověřit.

V těchto volbách volit nemohu, ale kvůli mému zájmu o politické dění mě zajímal, byť se dal v prvních dvou případech snadno odhadnout, postoj k radaru Vladimíra Hučína, Miroslava Červenky a Josefa Kalbáče. Seznam na webu Ne základnám nikomu v hledání názorů těchto kandidátů na radar nepomůže a člověk musí zjistit sám, že Vladimír Hučín je pro, Miroslav Červenka proti a Josef Kalbáč je proti radaru v držení USA, ale jako součást NATO a obrany Evropy si jej dokáže představit.

psáno pro blog.idnes.cz

Justin Raimondo je jedním z předních amerických internetových publicistů a svých článcích se zejména věnuje kritice intervenční zahraniční politiky Bushovy i Clintonovy administrativy. V minulosti byl členem Libertariánské strany a libertariánského křídla Republikánské strany a podle jeho názorů se zdá, že je v mnohých ohledech skutečným libertariánem.

Raimondo však nepíše pouze o zahraniční politice. Sám se otevřeně hlásí k tomu, že je homosexuál, ale se současnou homosexuální lobby si příliš nerozumí. Na rozdíl od mnohých homosexuálních aktivistů totiž netouží po ničem jiném, než aby stát nezasahoval do jeho soukromé sféry. Je tak například zastáncem práva na svobodnou personální volbu u soukromých zaměstnavatelů a uvědomuje si skutečnost, že tzv. antidiskrimanační legislativa homosexuály ve skutečnosti jen privileguje. Jako přesvědčený libertarián odmítá i privilegia jako jsou homosexuální manželství.

Ač nelze souhlasit s jeho názory na funkci rodiny či třeba touhu mužů vstupovat do manželství, musím říct, že Raimondova stanoviska k tématu homosexuality a současné homosexuální lobby jsou tisíckrát lepší než to, co prezentují různí Hromadové či jejich političtí spojenci.

Vybrané Raimondovy články k tématu:
Gay Victimology and the Liberal Kulturkampf
Gay Marriage Sucks!
Smearing the Antiwar Movement
The Mugging of Texaco

Vzhledem k tomu, že se Wikipedie stává stále pro více lidí zdrojem informací a vyhledávače její texty zobrazují na předních místech, budí obsah této internetové encyklopedie, kterou může editovat takřka každý, čím dál tím větší pozornost i ze strany známých osobností. Tato pozornost často souvisí s tím, jak o nich Wikipedie píše. Specifickou kategorii pak tvoří osobnosti či „osobnosti“, které se domnívají, že si heslo o sobě v encyklopedii zaslouží a přitom na Wikipedii ještě není či bylo smazáno. Reakce těch, kteří o sobě mají na Wikipedii své heslo, jsou různé, často plynou i z toho, jaké informace v encyklopedii objeví. Některá zjištění jako v případě Johna Seigenthalera jsou důvodem pro úspěšnou soudní žalobu, naopak informace, které zjistil novinář Tom Utley, mohly vyvolat akorát tak úsměv a potrestání jeho zlobivého potomka. Zájem o podobu hesel o své osobě na Wikipedii je zcela pochopitelný, jen málokdo by asi chtěl, aby první text, který o něm vypadne z internetového vyhledavače, byl plný nepřesností či pomluv.

Působení známých osobností na Wikipedii se však neomezuje pouze na reakce na informace o nich či jejich známých, ale mnozí se aktivně podílejí i na vytváření obsahu Wikipedie. Česká Wikipedie se v tomto ohledu neliší od jiných jazykových verzí a i na ní již editovala celá řada více či méně veřejně známých osob.

Následující text rozhodně nechápejte jako nějaký vyčerpávající přehled, ale pouze jako ukázku činnosti některých z nich ze strany člověka, který dění na Wikipedii sleduje, je jeho aktivním účastníkem a to včetně některých z níže popisovaných případů. Je třeba mít na paměti, že značná část editorů české Wikipedie neuveřejňuje údaje o své identitě, a tak je téměř jisté, že údaje o své identitě nezveřejňuje ani množství známých osobností, které se na tvorbě této encyklopedie podílí. Stejně tak nelze zapomínat na to, jak snadné je v prostředí internetu se za někoho jiného vydávat. Lze tak například pochybovat o tom, že osoba podepsaná jako Ondřej Slačálek, která přidávala na českou Wikipedii odkazy na nechutná videa, byla skutečně oním levicovým aktivistou.

Chování manželské dvojice Ivan Kraus a Naděžda Munzarová editující ze stejné IP adresy bylo pro většinu zkušených editorů české Wikipedie naprostou záhadou. Nejprve rozšířili heslo o Ivanu Krausovi o řadu údajů a posléze se zas snažili tyto údaje vymazat, což je vzhledem k tomu, že je uvolnění vlastního textu na Wikipedii neodvolatelné, poněkud problém. Další jejich akcí byla snaha o vymazání fotografie této dvojice z píseckého Divadla Pod Čarou, s jejíž podobou nebyli manželé spojeni, ačkoli po vyfocení podle tvrzení autora fotografie proti umístění v encyklopedii nic nenamítali. Celá věc vyústila nejprve ve smazání fotografii pod dohodou, že manželé dodají fotografii jinou. Jelikož se tak nestalo, byla editory české Wikipedie navrácena původní fotografie, ovšem pouze výřez z ní zobrazující Ivana Krause.

V souvislosti s Kuřimskou kauzou a úlohou Anny Šabatové v ní začal českou Wikipedii editovat bývalý představitel Strany zelených a jejího levicovějšího proudu Jakub Patočka. Patočka, který je v kauze sám též hodně namočen, z hesla o Anně Šabatové odstraňoval jakékoliv zmínky o její v případě „mrtvého studenta Šmída“, informace o tom, že Šabatová pomáhala rodině Mauerových s osvojením „nezletilé Aničky“ a o stížnosti Fonfu ohrožených dětí na její protizákonné jednání. Jako nepřijatelný přišel Patočkovi i odkaz na text Jana Kovanice, který Šabatovou ostře kritizoval. Snaha o politické vykrášlení jeho známé soustavným odmazáváním těchto fakt mu sice nevyšla, ale nejspíš i díky jeho činnosti si hesla všimlo více editorů a došlo tak jeho značnému rozšíření. Nyní, když se již blíží podzimní senátní volby, ve kterých Šabatová kandiduje, došlo opět k neúspěšným pokusům o odstranění těchto pro někoho politicky nepohodlných informací o Šabatové.

Heslo o Ivanu Štampachovi patří na české Wikipedii tradičně mezi ta kontroverznější. Předmětem sporů jsou zejména jeho někdejší působení na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a ukončení pracovního poměru s ní, přiznané svobodné zednářství, vyloučení z Dominikánského řádu a exkomunikace z Římskokatolické církve. Sám Ivan Štampach heslo a své osobě pravidelně edituje a účastní se sporů o jeho podobu. Zajímavé na Štampachově postoji je, že se sám prohlašuje za neveřejnou osobu a tvrdí, že některé údaje o něm v encyklopedii neměly být zmiňovány. V souvislosti s heslem o své osobě na české Wikipedii pohrozil Štampach dokonce právním řešením celé věci.

Jak jsem psal výše, tak se na české Wikipedii známé osobnosti neprojevují jen spory o podobu textů o nich samotných či jejich známých. Kupříkladu profesor Jan Sokol usoudil, že Wikipedie je stejně prvním informačním zdrojem jeho studentů, a tak se rozhodl zkvalitňovat její obsah, aby studenti aspoň narazili na kvalitní text. Ač rozhodně nejsem jeho politickým příznivcem a jsem opravdu rád, že se nestal českým prezidentem, mohu říci, že na české Wikipedii působí jako jeden z nejslušněji vystupujících editorů a píše na ni povětšinou kvalitní obsah. Na editování české Wikipedii se ve větší či menší míře podílejí či podíleli i různí odborníci z nehumanitních oborů. Z těch, jejichž jména jsou uvedena, to jsou například autor publikací o kosmonautice Antonín Vítek či astronomka Lenka Kotková.

Filip Sklenář na sebe dokáže upozornit snad vždy a všude. Stačí si vzpomenout na jeho publikování či snahy o něj na Minimaxu, Kompostu, Divokém vínu, Britských listech či provokování a urážení křesťanů na diskusním fóru Christnetu. Na české Wikipedii zkrátka předvádí to, co jinde, a za své chování byl již i dočasně blokován. Ostatním editorům vulgárně nadává, vandalizuje jejich stránky a označuje je za pedofily, v článcích pak soustavně porušuje nezaujatý úhlu pohledu, což je jedno ze základní pravidel (nejen) české Wikipedie, formou nekritické propagace homosexuálního hnutí a jeho tezí a naopak soustavnými útoky na konzervativce a tradičně uvažující křesťany.

Specifickou skupinu editorů české Wikipedie opravdu tvoří lidé známí z internetového prostředí. Kromě Sklenáře mezi ně patří například Patrick Zandl, Jan Berwid-Buquoy, Ross Hedvíček, Josef Navrátil, Radek Hulán, Radim Hasalík, Tomáš Pecina či František Fuka. Působení některých z nich je či bylo pro obsah české Wikipedie vysoce prospěšné, okolo některých z nich však vznikla řada sporů, které často vyvrcholily jejich odchodem z Wikipedie.

Není žádným převratným zjištěním, že editoři Wikipedie, kteří jsou známí i v jiné oblasti lidské činnosti, se v mnohém neliší od ostatních editorů. Jsou mezi nimi lidé, kteří si oprávněně stěžují na podobu textů o své osobě, i tací, kteří se snaží o zamlčení nepohodlných pravdivých informací. V oblasti zásahů do textů encyklopedii jsou mezi nimi stejně tak kvalitní editoři jako notoričtí potížisté. Zásadním rozdílem však je, že je chování takovýchto lidí pozorněji sledováno. Dotyční by si tak měli uvědomovat, že jim může být i posléze na jiném místě připomínáno.

Když jsem minule psal o fiascích Labouristické strany v doplňovacích volbách do dolní sněmovny Parlamentu, nebyl znám ještě výsledek očekávaných voleb ve skotském obvodu Glasgow East. Na území tohoto obvodu získávali labouristé jednu z nejvyšších voličských podpor ve Skotsku i v celém Spojeném království, a tak se zdálo, že v něm může vládnoucí strana i při vší své nepopularitě přeci jen zvítězit. V posledních volbách v něm triumfovala se ziskem 60,7% a kandidát druhé Skotské národní strany získal pouhých 17%. I přesto se potvrdil odhad, že ani toto křeslo nemá vládnoucí levice zcela jisté, a ve volbách těsným rozdílem zvítězil skotský nacionalista John Mason.

Krom všeobecné nepopularity britské vlády a popularity skotské vlády pod vedením Alexe Salmonda, byl též důležitým důležitou příčinnou volebního výsledku skandál s financováním Labouristické strany a s ním související rezignace Wendy Alexander, předsedkyně poslaneckého klubu ve Skotském parlamentu a vedoucí představitelky strany ve Skotsku.

O labouristickou naminaci v tomto obvodu nebyl dokonce ani příliš zájem. Pravděpodobný kandidát George Ryan se nedostavil na stranické nominační shromáždění, další dva navržení kandidáti, Stephen Purcell a Frank McAveety, potenciální politickou sebevraždu raději odmítli. Kandidaturu nakonec přijala Margaret Curran, poslankyně Skotského parlamentu.

V doplňovacích volbách si voliči mohli vybrat z celkem devíti kandidátů. Krom Labouristické strany a vítězné Skotské národní strany se o přízeň voličů ucházeli kandidáti konzervativců, liberálních demokratů, skotských socialistů, zelených, Solidarity, strany Freedom-4-Choice a nezávislý kandidát. Kandidáta nepostavila Britská národní strana, za což sklidila kritiku části svých sympatizantů. Vedení strany tento krok vysvětlovalo volební strategií a soustředěním sil na klíčové obvody, ve kterých má strana šanci uskutečnit rozsáhlejší volební kampaň a dosáhnout solidního volebního výsledku. Překvapivá byla i vysoká volební účast, která se přiblížila obvykle mnohem vyšší účasti ve všeobecných volbách. Vítězný John Mason obdržel 43,1% hlasů, druhá Margaret Curran 41,7% a žádný z dalších kandidátů nezískal více jak 7% platných hlasů.

Po tomto další naprostém volebním fiasku se zdá téměř jisté, že neoblíbený Gordon Brown bude odkládat vypsání všeobecných voleb na hodně pozdní termín, čímž bude oddalovat nástup nekonzervativní vlády Konzervativní strany pod vedením Davida Camerona.

Přejímaní mých textů z tohoto webu je povoleno za předpokladu uvedení zdroje, autora, neměnění textu (krom drobných pravopisných a stylistických úprav neměnících jeho smysl). V případě přejmutí jinou internetou stránkou si pak přeji, pokud je to možné, hypertextový odkaz na tyto stránky či text onoho konkrétního článku na nich umístěného.

V letošním roce se konaly ve Spojeném království již troje doplňovací volby do Dolní sněmovny. Doplňovací volby se konají v případě ztráty mandátu některého z poslanců a stejně jako v případě voleb všeobecných, v nich jsou poslanci voleni na základě většinového jednokolové volebního systému v jednomandátových obvodech.

Není žádným tajemstvím, že se současná levicová vláda těší nízké popularitě a navíc si vzhledem k nevypsání referenda o Lisabonské smlouvě a někdejšímu labouristického příslibu referenda o obsahově takřka identické Evropské ústavě získal její předseda Gordon Brown pověst lháře. Ačkoliv se původně předpokládalo, že se všeobecné volby budou konat v roce 2008, odkládá Brown jejich vypsání kvůli udržení si vládní moci a naději, že dojde k zlepšení preferencí jeho strany, na čím dál tím pozdější termín. Doplňovací volby v roce 2008 tak byly a jsou sledovány zvláště pečlivě.

První letošní doplňovací volby se konaly z důvodu smrti poslankyně Gwyneth Dunwoody 22. května v tradičně labouristickém obvodu Crewe and Nantwich. Ač již předcházejí volby do Londýnského shromáždění, komunální volby a volby starosty Londýna ukázaly, že na tom labouristé nejsou u voličů příliš dobře, čekal se vzhledem k faktu, že v posledních parlamentních volbách dosáhla v tomto obvodu Gwyneth Dunwoody výrazného vítězství se ziskem 48,8 % hlasů, těsný souboj mezi konzervativním kandidátem Edwardem Timpsonem a Tamsin Dunwoody, dcerou zemřelé poslankyně, kterou labouristé do voleb nasadili. Žádný těsný výsledek však z hlasování nevzešel a konzervativní kandidát suverénně zvítězil se ziskem 49,5% hlasů. Krom Labouristické strany, která obdržela 30,6% hlasů, obdržela výrazný počet hlasů (14,6%) i kandidátka Liberálních demokratů a 2,2% získal poslanec Evropského parlamentu za Stranu nezávislosti Spojeného království Mike Nattrass. Žádný z dalších kandidátů nedostal více jak 1% odevzdaných hlasů. Labouristé prohráli v obvodu Crewe and Nantwich poprvé od roku 1983, kdy byl vytvořen.

Po této prohře, která jasně ukázala obrat v sympatiích voličů a znamenala ztrátu poslaneckého křesla však přišla další prohra, tentokráte však potupného charakteru. V tradičně konzervativním obvodu Henley se vzdal poslaneckého mandátu nově zvolený starosta Londýna Boris Johnson. V doplňovacích volbách šlo předpokládat bezpečné vítězství kandidáta Konzervativní strany a otázkou bylo pouze, jak velké bude. Nakonec John Howell, pro něhož bylo složitějším úkolem než vyhrát parlamentní volby získat nominaci za Konzervativní stranu, 26. června 2008 obdržel 56,9% hlasů, čímž nikterak nevybočil z předcházejících výsledků své strany v Henley. Daleko větším šokem bylo totální fiasko Labouristické strany, jejíž kandidát Richard McKenzie dostal pouhých 3,1% hlasů. Krom toho, že jej očekávaně porazil liberální demokrat Stephen Kearney, skončil i za kandidátem Strany zelených Markem Stevensonem a kandidátem Britské národní strany Timem Raitem. Zvláště porážka od kandidáta Britské národní strany, proti níž labouristé a s nimi spjaté organizace často vedou dosti nenávistné kampaně, musela levicovou stranu dosti zabolet.

Další doplňovací volby se konaly 10. července v obvodu Haltemprice and Howden z důvodu demonstrativní rezignace Davida Davise, známého politika Konzervativní strany, který se touto cestou rozhodl protestovat proti dalšímu omezování občanských svobod ze strany levicové vlády. Bezprostředním důvodem jeho kroku bylo schválení tzv. protiteroristického zákona Dolní sněmovnou. Tento návrh zákona pod zástěrkou boje proti terorismu dává státní moci další výrazná oprávnění proti britským občanům, ještě více omezuje jejich práva a svobody a mimo jiné prodlužuje dobu, po kterou mohou být podezřelí vězněni bez vznesení obžaloby na 42 dní. Sám Davis v doplňovacích volbách opět kandidoval a rozhodl se postavit svou kampaň za znovuzvolení výhradně na tématu občanských svobod. Labouristická strana se těchto voleb raději ani nezúčastnila a jelikož mnohé další opoziční strany podpořily Davise, byť některé s oprávněnou výhradou, že se ve své kampani příliš nevěnuje omezování občanských svobod ze strany Evropské unie, získal ve volbách jednoznačnou podporu 71,6% hlasů.

Následující doplňovací volby v tomto roce se mají konat 24. července ve Skotsku v obvodu Glasgow East, ve kterém měla při posledních volbách Labouristická strana jeden z nejlepších volebních výsledků. Vzhledem k nepopulární britské vládě, slabým předcházejícím volebním výsledkům a finančnímu skandálu a rezignaci Wendy Alexander, předsedkyně Skotské labouristické strany, se zdá, že ani toto křeslo nemají socialisté zcela jisté.

Je však otázkou, zda je současná Konzervativní strana tou silou, která v případě svého volebního vítězství přinese žádoucí obrat ve směřování své země. Nelze pochybovat o tom, že jsou v ní stále i někteří skutečně konzervativní politici, ale pod vedením Davida Camerona se strana pravicovým a národním hodnotám čím dál tím více a více vzdaluje a „konzervativní“ je podle mnohých kritiků jen ve svém názvu. V tématech imigrace a v postoji k multikulturní společnosti je dominují proud ve straně blízký levicovým konceptům a ač například Konzervativní strana kritizovala nevypsání referenda o Lisabonské smlouvě, tak by v případě jeho vypsání ani nebyla schopna vůči smlouvě zaujmout jednoznačný odmítavý postoj.

Do všeobecných parlamentních voleb podle všeho zbývá ještě dlouhá doba a je možné, že se za ní některé věci změní. Osobně bych však tipoval, že po nich doba labouristické vlády skončí a bude vystřídána nekonzervativní vládou Konzervativní strany.

Ač mám docela rád některé názory Benjamina Kurase na Evropskou unii či třeba jeho popisy situace v dnešní Velké Británii, mnohdy tento člověk píše opravdu divné a nesmyslné texty. Chtěl jsem k tomu něco původně napsat sám, ale vcelku trefný, byť zdaleka ne vyčerpávající, komentář k jednomu z nich je zde.